Tato cesta pro mě byla natolik silná a zásadní, a přinesla mi tolik darů, že jsem se rozhodla o ní napsat. Sepsala jsem jí primárně pro sebe, z čiré radosti a z touhy otisknout do hmoty pocity hluboké důvěry a síly kořenů, které mě od té doby provází. Doufám, že vám moje vyprávění poskytne inspiraci a třeba i využijete moje praktické cestovatelské tipy.

Pokud máte rádi Španělsko, cestování a také seberozvoj a zájem o práci s předky, jak s rodovými liniemi, tak i těmi spirituálními, pak věřím, že si čtení užijete.

Můžete si moje vyprávění číst zde na blogu nebo si na konci každého dílu rovnou stáhnout celé vyprávění v pdf. 

Na úvod

Než se pustím do popisu mé cesty za největší perlou Andalusie, je potřeba malý úvod. 

Koho zajímají hlavně cestovatelské tipy, tuto část vynechte. :-) 

Celý život tíhnu ke všemu, co souvisí se Španělskem nebo Latinskou Amerikou. Miluju španělskou kulturu, jazyk, tanec. Poslední roky čtu jeden historický román za druhým a intenzivně studuju španělské dějiny. Můj první kurz španělštiny jsem absolvovala během pobytu na Floridě. Když jsem se rozhodla španělštinu naučit pořádně, odjela jsem ji studovat na Mallorcu. Pracovala jsem na Lanzarote. 

Salsa, latino a flamenco jsou moje vášeň a neustále nasávám vše, co má něco společného se Španělskem. Poslední roky, kdy se snažím co nejvíce naslouchat svému srdci, tělu i duši a podle toho také žít a konat, se před mýma očima skládají zajímavé střípky jako by to celé od začátku do konce byl plán (samozřejmě, že je!) 😊 a moje duše mě vedla velmi jasně a velmi lehce. 

Ale k čemu vlastně? Co je smyslem toho všeho? 

Dvě kultury na okraji společnosti

Aby vám moje vyprávění o cestě do Granady dávalo větší smysl, musím zmínit aspoň částečně další oblast, která mě k ní přivedla. Je to jako by se několik nitek, v Granadě (potažmo ve Španělsku) sbíhalo dohromady. 

Pocházím ze strany mého táty ze židovské rodiny, která z velké části zahynula během holokaustu za 2. světové války. 

Střih....přes praktický seminář Idy Kelarové na jaře roku 2019 "Najdi svůj hlas", kde se zpívají romské písně, se ve mně otevřel další kus mé duše, který se ozýval do té doby skrz tanec a hudbu. Louskala jsem jednu odbornou knihu za druhou o romství a romské problematice v ČR, četla romány i životopisy romských autorů, navštěvovala romská muzea, přednášky, divadla.. spustila se ve mně lavina zájmu o romskou kulturu a já nemohla přestat. 

Došla jsem ve svém studiu až k romskému holokaustu během 2. světové války, o kterém se začalo mluvit až poslední roky. A zde se propojují nitky židovství a romství. 

V romském muzeu mi pan průvodce vyprávěl, jak židovské a romské komunity byly obě dvě hodně často v podobné pozici vůči majoritě, často na okraji společnosti, často vyháněni, perzekuováni a často se mezi sebou mísily a předávaly si zvyky a tradice. 

A tehdy jsem začala chápat. 

Ten zájem a pocity, které cítíte "v kostech" a nechápete, proč vás to táhne zrovna tím směrem, proč vám v těle stoupne energie jen proto, že slyšíte nějakou píseň, proč v procesech Cesty řešíte holokausty a perzekuce, separaci dětí od rodičů, otázky bohatství a hojnosti. Proč máte pocit, že tu v ČR prostě nejste úplně doma a proč pořád Španělsko. 

Není totiž zřejmě jiného místa, kde by spolu intenzivně a po mnoho staletí žily tyto dvě komunity v relativně klidném soužití. 

Za vlády Maurů ve Španělsku byly Židé významnou součástí tehdejší středověké společnosti, Cikáni vytvořili a rozšířili zdejší flamenco. A obě etnika byly také obětí křesťanského dobývání Španělska od muslimské nadvlády pro svůj způsob života a víru. 

Kolektivní paměť a paměť těla je mocná a mě nepřestává fascinovat.

Malá astrologická vsuvka pro doplnění - pokud jste se náhodou narodili ve znamení Raka nebo máte ascendent v Raku jako já, možná vás nějakým způsobem budou jako mě oslovovat dějiny, prastaré národy, zvyky a tradice, rodinná historie, téma rodiny a dětí, dědictví předků a souvislosti s minulostí. 😊 

A nyní mohu přejít k samotné cestě do Granady.

Nemáme jen rodové DNA, ale i spirituální. Máme předky na úrovni duše. Ozývají se skrz naše pocity, skrz paměť našeho těla, skrz tvořivou činnost, místa a naše dary, talenty. Skrz to, co milujeme. 

Rozhodnutí

Ačkoli jsem do Granady odjela 29. září 2022, moje putování začalo o dva měsíce dříve. 

V červenci si mě našla kniha Sestra Luny od britské spisovatelky Lucindy Riley, která popisuje návrat hlavní postavy ke kořenům v cikánské čtvrti Granady jménem Sacromonte. Byla jsem absolutně fascinovaná. Něco hluboko ve mně se opět nastartovalo a spustilo sled událostí, které bych sama nevymyslela. 

Vstoupila jsem do tehdy srpnové několikatýdenní výzvy business mentorky Poliny Ševčíkové, kde jsme se hned na začátku spojovali s vyšším já a naslouchali jeho pokynům. Můj pokyn byl stále stejný: "Dočti knihu a jeď do Granady." S Poli jsme se tomu smály a ze začátku jsem to nebrala vážně. Zvažovala jsem, že bychom někam jeli s mým mužem, ale nic konkrétního nepřicházelo. 

Pak jsem prošla Ikigai koučinkem s mou dlouholetou kamarádkou Zuzkou Zeidlerovou, se kterou jsme kdysi před 10 lety studovaly Feng shui. 

Ikigai vás přivádí k samotné podstatě vašeho nitra, umožní objevit smysl vašeho života, čím se v životě máte zabývat pro prospěch druhých.

Ikigai je ten nejdůležitější důvod, proč každé ráno vstáváte z postele, vaše největší radost a napojení na nejhlubší tužby srdce a duše. Španělsko bylo všude a upřímně mě tenkrát hodně překvapilo jak moc. Měla jsem to celé před očima, potvrzeno. 

Po jedné "nevinné" meditaci v rámci Ikigai procesu jsem se velice zřetelně viděla v Granadě. 😊 Neustále se mi ten obraz vracel – sedím na terase v Granadě s výhledem na palác Alhambru. V Granadě i v Alhambře jsem už jednou byla v rámci naší okružní cesty Andalusií v roce 2005. 

Už jen velmi okrajově zmiňuji, že den před touto meditací jsme s mou dvorní fotografkou ženské duše Janou Bínovou fotily nové fotky pro pracovní účely a focení ještě prohloubilo a navázalo na práci v koučinku. 

Od té chvíle jsem byla doslova jednou nohou neustále v Granadě. Myla jsem nádobí a chodila po dlažebních kostkách v uličkách Albaicínu, staré čtvrti Granady. Ráno jsem vstávala s pohledem na Alhambru, večer s ní usínala. 

A protože několikaletou prací na sobě vím, že naše ego a mysl dokáže vyplodit spoustu pastí a nesmyslů, vnímala jsem ten proces hodně tělem. Všímala jsem si dialogu své mysli, svých představ a pocitů. Jenže pocit v těle sílil a obrazy zintenzivněly.

Už jednou jsem zažila podobně silné volání, které také moc nedávalo zjevný smysl a vypadalo jako rozmar.

Asi měsíc po onom zpívání s Idou Kelarovou a mém ponoru do romské kultury jsem dostala silnou touhu odjet na pár dní s mým mužem do Španělska. Tehdy jsem měla v úmyslu navštívit Valencii, ale nakonec jsme kvůli termínu a ceně letenek skončili na prodlouženém víkendu v Alicante. 

Poslední den jsem si říkala, že skutečně nevím, proč mě sem osud zavál. Nic zvláštního se nedělo, tělo v klidu a Alicante mě ani nijak neoslovilo. Prostě fajn dovča, nic víc. 

Deset minut na to jsem stála před jedinou nenápadnou tabulkou v celém areálu hradu Santa Barbara, která oznamovala, že zde v roce 1749 proběhl První velký proticikánský zátah ve Španělsku (La Gran Redada de Gitanos, The great Gipsy round-up).

Je to ve španělských dějinách poměrně významná historická událost, se kterou se Španělsko před pár lety snažilo vypořádat. V češtině o tom vyšel překlad knihy od Antonia Gómeze Alfara.

Šlo o razii povolenou a organizovanou španělskou monarchií, která vedla k zatčení většiny Romů v regionu a ke genocidě 12 000 Romů. Byl to první pokus o genocidu Romů a očištění španělské rasy. Ačkoli většina byla po několika měsících propuštěna, mnoho dalších strávilo několik let ve vězení a nucených pracích. 

A tak jsem před usnutím vyslala prosbu: "Jestli mám skutečně jet do Granady, protože to má nějaký hlubší smysl, který zatím nevidím, ať jsem tedy vedena udělat konkrétní kroky."

Druhý den večer jsem měla letenky a rezervovaná dvě ubytování v Granadě. 

Jedno v apartmánu s terasou s výhledem na Alhambru, druhé v krásném domečku v typickém andaluském stylu. 

Pouze pro sebe.