Kmen Lakotů měl takový zvyk. Když někdo z jejich kmene onemocněl, všichni se kolem něj shromáždili a společně mu PODĚKOVALI ZA TO, ŽE JIM JEHO NEMOC UKAZUJE NA NĚJAKOU DISFUNKCI V KMENI. Uvědomila jsem si, že přesně toto je moje vlastní zkušenost s mými dětmi a zkušenost mých klientů.
Zvlášť u dětí je tento princip "zrcadlení" nejvíc vidět a poměrně lehce rozluštitelný. Dítě žije zcela v systému hodnot, přesvědčení, postojů a celkově v energii svých rodičů, prarodičů a celé své rodiny.
Do 7 let nasává vše jako houba bez rozumového posuzování. Nemá ještě dovyvinutou nejmladší část mozku, kde sídlí rozumové chápání - neokortex. A také je tak biologicky naprogramované - bez své tlupy nepřežije. Přizpůsobuje se, snaží se poslouchat a dělat to, co je v dané rodině přijatelné. Dává přednost "přežití" před vlastním projevem přirozenosti, pokud tyto dvě věci jdou proti sobě.
Pokud tedy dítě onemocní nebo má jakýkoli jiný problém, je to záležitostí celého rodinného systému. A je velice moudré a efektivní problém v těchto souvislostech řešit.
Když mě někdo požádá, abych pracovala s jeho dítětem, vždy se ptám na věk.
Pokud je mu do 7-8 let, vždy trvám na práci alespoň jednoho z rodičů a dítě doporučuji řešit až v případě, že se po práci s rodiči nic nezmění (což jsem snad nikdy nezažila).
Pokud je mu od 7 do 14, pak nabízím práci s rodičem a pokud rodič trvá na tom, aby i dítě šlo do terapie, doporučím kolegyně či kolegy terapeuty, kterým se práce s dětmi osvědčuje.
Pokud je dítěti 14+, pak s ním ráda popracuji, ale většinou trvám na tom, aby na terapii přišel nejdříve rodič. A podmínkou je, že dítě musí samo chtít.
Proč to tak mám? Protože jsme PROPOJENI a protože je to moje opakovaná zkušenost.
Pokud rozklíčuji, kde a jaký vliv mám na situaci já jako rodič (nezpracované emoce a vzpomínky z dětství, odlišný osobnostní typ než dítě apod.), pak se většinou věci u dítěte dají do pořádku velice rychle samy, aniž bychom něco museli s dítětem dělat.
Většinou nás to zavede někam do naší minulosti nebo k většímu pochopení a toleranci a právě tady leží klíč k narovnání problému i u našeho dítěte.
Nedávno jsme řešili s naším 15tiletým Davidem jeden fyzický problém. Když jsem se na něj podívala já, zjistilo se, že Davida v rodinném systému nevnímám jako prvorozeného. A z mužovy strany bylo potřeba narovnat vztah s otcem v jeho původní rodině. Když jsme tím prošli, David se nám doslova proměnil před očima. Okamžitě. Jeho komunikace se změnila, změna jeho fyziologie byla nepřehlédnutelná, začal se jinak chovat, cvičit, starat se o to, co jí a celkově začal mít větší sebevědomí. Problém vyřešen.
Takových příkladů mám spousty, je to můj denní chleba, je to krásná práce. Naše síla měnit věci vlastním nastavením je velký dar. Vždy k němu cítím velkou pokoru a jsem za to vědomí nesmírně vděčná.
Jsme všichni propojeni a navzájem se ovlivňujeme. Změní se jeden, změní se další (pokud chtějí samozřejmě, všichni máme svobodnou vůli).
Nevyřešené situace nám někde na pozadí ubírají spoustu energie. Jako bysme k nim byly stále poutáni neviditelným lanem. Ovlivňují naše vztahy, rozhodování, výchovu dětí, zdraví, naši schopnost cítit radost, být sami sebou a žít život v plnosti. Minulost můžeme změnit. Můžeme se osvobodit uvnitř nás.
"Já jsem na sezení s Tebou prošla úplnou transformací, moc mi ty tři hodiny u Tebe v křesle pomohly. Přála bych si, abych byla schopná mamku přesvědčit, aby to k Tobě šla zkusit. "
Když mě osloví rodič, že dítě potřebuje pomoct, co je první, co mu říkám?
Dnes jen krátkou poznámku z praxe. Vnimám, jak to na všechny teď láskyplně tlačí, jak nás to zve, abychom byli ještě víc sami sebou, žili sebe, i když nás to děsí, a abychom dělali nelehká rozhodnutí.
Tato cesta pro mě byla natolik silná a zásadní, a přinesla mi tolik darů, že jsem se rozhodla o ní napsat. Sepsala jsem jí primárně pro sebe, z čiré radosti a z touhy otisknout do hmoty pocity hluboké důvěry a síly kořenů, které mě od té doby provází. Doufám, že vám moje vyprávění poskytne inspiraci a třeba i využijete moje...
Už nevíte, odkud brát sílu, víru a naději? Jak to nevzdat po tolika pokusech? Vytrvat, i když je to opravdu těžké a nevidíte dál na vaší cestě než na půl metru před sebe?