Jak přijmout smrt do života (1. díl)

01.02.2019

Proč je smrt tak obrovské tabu? Proč nechceme mluvit o tom, jak si přejeme zemřít nebo o tom, jaký pohřeb bychom si přáli? Proč se bojíme za plného života mluvit o těchto otázkách s našimi blízkými? Proč si myslíme, že je nevhodné, aby se pohřbů účastnily děti? Před čím si myslíme, že je chráníme?

S tématem smrti se potkávám poměrně často. Jednak z povahy mé práce terapeuta, za druhé pro to, že práce na sobě je mým denním chlebem, a to znamená, že se často pohybuji na hlubších úrovních v podvědomí, kde téma smrti je jaksi stále přítomné. 😊V poslední době to bylo ale hlavně pro to, že jsem se setkávala se smrtí bezprostředně. Zemřela mi velmi blízká kamarádka a pak za pár měsíců i moje drahá babička. V průběhu toho času se odpovědi na všechny otázky v úvodu zúžily na jedno stále platné a klíčové téma.

Téma smrti je pro nás tabu, protože nás nutí cítit a vnímat naše skutečné pocity, především ty zasunuté, potlačené, nepřijaté, nehodící se, související s nevyléčenými vzpomínkami.

Když zamířím rovnou do všedního života, začíná to tím, jak se vůbec celá naše společnost staví k emoci smutku, k bolesti, truchlení, depresi, strachu, zkrátka k tomu, co jsme si příznačně nazvali "negativními emocemi." Nejsou příliš populární, a tak nemáme ani šanci zjistit, že třeba mají nějaký smysl a že pro nás dokonce mohou být darem.

Ale co jsou vlastně emoce? Emoce jsou "pouze" řečí těla. Signály pro to, abychom zjistili, co se nám líbí a co už ne, co chceme a nechceme, co s námi ladí a co ne. Náš osobní informační servis. Nic víc, nic míň. Problém s nimi máme jen proto, že je máme spojené s nevyřešenými zážitky v minulosti a také o nich máme vlivem dětství a společenských zvyklostí spoustu nezdravých přesvědčení.

A s problematickým přístupem k emocím v naší společnosti přímo souvisií další věc, a to je odmítání těla a jeho projevů a vyzdvihování všespasitelské mysli a racionálního přístupu k životu. Tělesnost, živost, cítění je často vnímáno jako něco podřadného. Naproti tomu nás má spasit vše "rozumné", racionální, co se dá kontrolovat a ovládat. Tělo a jeho projevy jsou totiž nevyzpytatelné, neovladatelné, tudíž mohou být velmi ohrožující. Mysl je spořádaná a když se budeme trochu snažit, lehce zmákne i tělo. Nebudeme přece žádné hysterky ani chudinky, ani nebudeme nějak příliš dlouho truchlit. Buďme přece pozitivní! Emoce z oka ven, hned!

A zde někde začíná epidemie depresí v naší společnosti. Více o tom píšu zde.

Odmítneš živost, divokost, spontánnost, hněv?

Ztratíš půlku sebe a nebudeš mít přístup ani k radosti a vášni,

protože je to tatáž strana mince.

Nemůžeme oddělit mysl od těla a naopak. Tyto dva úžasné dary jsme dostali, aby spolupracovali.

"Mysli srdcem."

Když tedy ignorujeme tělo, ignorujeme své pocity.

A když ignorujeme své pocity, ztrácíme kontakt sami se sebou.

A když ztratíme kontakt sami se sebou, ztrácíme sebedůvěru, směr naší cesty a důvěru v koloběh života. A s tím se nežije dobře.

Začneme se bát a na základě toho se i chovat. A z nevědomého strachu ještě nikdy nic dobrého nevzešlo. Nechápeme, že je přirozené "jednou být dole, jednou nahoře," respektive, že po každém vzestupu, přichází pád a pak zase přijde vzestup a pak zase pád a s každým takovým cyklem rosteme a vyvíjíme se. Nikdy nedojdeme do stejného místa. Je to spirála života.

Jenže nám se náramně zalíbilo být jen nahoře, protože dole to bolí a je to tam neovladatelné, nejisté, fuj! Začali jsme ujíždět na tom, jak to udělat, abychom byli nahoře pořád. Jistota, stálost, neměnnost, případně více toho příjemného - náš cíl. Pořád "happy", pořád úžasní, pořád úspěšní, více a lépe, ještě růžovější, ještě dokonalejší. Ale přirozený cyklus života se točí dál, a tak teď trochu padáme, o to razantněji, než kdybychom ten pád akceptovali a uvědomovali si dary této fáze. Deprese, panické ataky, nemoci, rozchody, krachy všeho druhu, zničená Země.

Smrt jako něco nekontrolovatelného, nečekaného, znejišťujícího, přicházející odnikud, ukončující a bolestivá, je pochopitelně v tomto našem celospolečenském nastavení velice nevítaným hostem.

To, čemu odporujeme, to sílí. Zlaté moudré pravidlo.

Čím víc téma smrti vytlačujeme ze života, tím víc se jí bojíme a tím víc bolesti nám to působí.

Jak uctít a přizvat smrt zpět do života

První moje poznání, jakým darem může být, když téma smrti otevřeně ve svém životě přivítáme, se událo před lety na nadstavbovém semináři pro terapeuty metody Cesta se Simčou Weiss se stěžejním tématem SMRT.

Mezi lidmi prý existují obecně 3 tabu - sex, peníze a smrt. Naprosto souhlasím.

Simča udělala to nejlepší možnou věc, kterou bych já na podobném semináři nikdy nečekala. Místo úvodních sebezkušenostních technik a cvičení tzv. rozdrbávaček, nám první večer "pouze" pustila film. Měli jsme pozorovat, co to s námi dělá a vnímat dvě hlavní postavy filmu. Film se jmenoval Než si pro nás přijde (Bucket list). Pacienti nemocní rakovinou se rozhodnou plnit si sny. Bylo to nejlepší, co pro mě mohla Simča udělat, aby mě řádně "rozdrbala". 😊

Nejdřív jsem byla vzteky bez sebe, že na tohle se teda rozhodně nemám náladu dívat, pak přišla panika, strach z bolesti psychické i fyzické. Všechny hluboké pocity strachu měly prostor vyjít konečně na povrch.

Druhý den jsme společně procházeli neskutečně léčivými procesy. Záměrně a otevřeně jsme si do detailů představili, jaký pohřeb bychom si přáli. Celé to téma jsme společně očistili a otevřeli. Povídat si o tom a sdílet v bezpečném prostoru byla nesmírně léčivá věc.

Pak jsme si každý vytvořili vlastní "bačkorový seznam" (bucket list). Seznam věcí, které ještě chceme zažít či vyzkoušet, které toužíme z hloubi naší duše vykonat, než "zaklepeme bačkorami."

Moc vám doporučuji si ho také vypracovat. Můžete se o sobě dozvědět spoustu nového a ještě lepší je, když se k němu budete vracet třeba jednou za rok nebo po letech jako nedávno já. Návod přikládám na konci článku.

V každodenním tempu totiž zapomínáme na naše nejhlubší sny a přání, na lidi, se kterými chceme trávit více času nebo něco vyřešit, odpustit, urovnat, ještě zde na této planetě něco vykonat. Můj seznam zdaleka není ještě splněný, ale držím se ho a zdaleka taky není určitě konečný. Je fajn si ho čas od času revidovat.

Zamýšleli jsme se nad tím, jak se cítí terminálně nemocný člověk. Jak moc důležité pro něj je moct o smrti mluvit! Rodina a blízcí se totiž většinou snaží o opak. Nemocní neustále slyší, jak to nesmějí vzdát, že musejí bojovat, chodit na terapie, na léčbu, SNAŽIT SE. To vše je určitě důležité, ale stejně nutné je umožnit člověku mluvit o tom, jak se cítí, o svém strachu, o únavě z toho snažení se uzdravit, o nejistoti, beznaději, o bolesti a o svém pohřbu.

Jeden známý terapeut, pracující s onkologicky nemocnými pacienty, tyto lidi vedl jako první k tomuto nastavení:

"Otevírám se tomu, že se mohu uzdravit a zároveň se otevírám i možnosti, že zemřu."

Musíme přijmout smrt, konečnost, bolest a smutek, abychom se mohli od nich skutečně osvobodit tak, že nás nebudou ovládat, ale že před nás ještě naopak předloží své dary.

Mnohokrát jsem se přesvědčila o tom, že terapii potřebuje více nebo minimálně stejnou měrou pečující členové rodiny a blízcí kolem. Potřebují se v bezpečném prostoru setkat se svým vlastním strachem o nemocného, smrtí a bolestí z dané situace. Pak jsou nemocnému mnohem lepší podporou, a ještě lepší pro sebe samého.

Pro mě byl tento seminář přelomový, protože jsem poznala, jakou silou, důvěrou a klidem nás to obdaří, když s odvahou otevřeme těžké téma a v bezpečném prostoru o něm můžeme mluvit.

Všeobecně rozšířený názor, že je lepší "nerouhat se, nemluvit o tom, abychom to nezakřikli, raději nikoho nerozrušovat, neříkat pravdu," je strašlivě škodlivý.

Obdařilo mě to neskutečnou chutí žít život naplno, vážit si života a radostně si ho užívat, dokud jsem tady. Naplnilo mě to vděčností za zázrak života.

Smrt oživuje!

Smrt dává život.

A proto stojí za to tohle tabu uvolnit a vrátit smrt do života. Staré původní kultury to věděly. Vážily si života i smrti a všech životních fází. Projít těmito fázemi jim umožňovaly společné rituály. Pro nikoho není lehké projít zkušeností se smrtí. Potřebujeme bezpečný prostor, kde se uvolní vše, co potřebujeme nechat odejít z těla, z mysli, ze srdce, z duše. Pak teprve můžeme jít dál s nadějí a odvahou.

Klienti se mě po sezeních ptají, jak zvládám procházet s lidmi v terapii těžké situace. A já vždycky říkám, že to jde snadněji, když jsem sama ochotná všem pocitům a bolestem jít naproti a vítat je, než když s nimi bojuji. Jediná cesta je skrz. A vždy si vzpomenu na tento seminář, kdy jsem se spřátelila se smrtí.

Jak udělat Bačkorový seznam

Sedněte si v klidu o samotě s listem papíru a tužkou. Zavřete oči a chvíli zhluboka dýchejte, uvolněte tělo i mysl.

Obraťte pozornost ke svému nitru, srdci, duši, zkrátka tam, kde cítíte, že sídlí vaše hlubší vnitřní moudrost.

Představte si, že vám zbývá 1 den života. Jak byste ho strávili a s kým? Co byste dělali? Co byste si mysleli? Kým byste byli?

Otevřete oči a zapište si odpověď.

Znovu zavřete oči a teď si představte, že vám zbývá 1 týden života. Jak byste ho strávili a s kým? Co byste dělali? Co byste si mysleli? Kým byste byli?

Otevřete oči a zapište si vše, co vám napadlo.

Nyní si pod odpovědi napište, CO CHCI URČITĚ JEŠTĚ V MÉM ŽIVOTĚ ZAŽÍT A VYZKOUŠET?

A pište. Bez ohledu na to, jestli na to máte finančně, jestli máte dostatečné schopnosti, pište ze srdce a nepřemýšlejte nad tím, jestli je to relevantní nebo uskutečnitelné. Berte to jako hru. Buďte zvědaví. Zapátrejte hluboko v sobě.

K seznamu se vracejte a mějte své záměry na očích. Já jsem znovu po měsících nahlédla a upřímně jsem překvapená, že už je splněna více než půlka.

Jak přijmout smrt do života (2. díl)

Chci dostávat upozornění

na nové články

* vyplněním tohoto formuláře berete na vědomí Zásady zpracování osobních údajů a souhlasíte se zasíláním obchodních sdělení. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit kliknutím na odkaz v každém e-mailu.